Banát

Nad kopce se vyhouplo slunce. Odrazilo se od hladiny Dunaje a začalo vysoušet ranní rosu na stéblech trávy. Na křižovatce polních cest stojí kamenný kříž a na něm železný Kristus. Přes rameno kříže je přehozený svazek suché kukuřice. Po cestě plné výmolů se od Svaté Heleny kodrcá do vršku žebřiňák tažený statnou kobylou. Na kozlíku sedí pán v černých kalhotách a bílé košili. Starý plstěný klobouk mu stíní oči před vycházejícím sluncem. Za ním sedí žena a rukou přidržuje zemědělské nářadí, aby nespadlo pod nohy mladého hříběte, které skotačivě běží za vozem. Je všední den. Jedou na pole.

Tak to je Banát. Poklidná krajina na jižním okraji Rumunska, kterou obeplouvá mohutný tok Dunaje. Jsou tu vysoké kopce porostlé většinou bukovými lesy i hluboká údolíčka vymletá nesčetnými potůčky a říčkami. Rozlehlé pastviny i velké plochy obdělaných políček. A tady, tisíc kilometrů od rodných Čech, se vám náhle stane, že přijdete do vesnice a usměvavá vesnická panímáma vám řekne : „Dobrý den, odkudpak jdete ?“ Ano je to tak, tady na jihu Rumunska je několik vesnic, kde se domluvíte česky.

Jezdím do Banátu už několik let. Za českými krajany, za přírodou a zážitky, které nikde jinde nenajdete a neprožijete. Ten kraj mi přirostl k srdci. Vím, že jsem tam letos v květnu nebyl určitě naposledy :o)