Aktuálně - cesty

Ze všech velkých měst na Moravě má starobylé město Znojmo (něm. Znaim) zřejmě nejpůsobivější panorama. U Znojma řeka Dyje opouští hluboký kaňon mezi posledními výběžky Českomoravské vysočiny (Národní park Podyjí) a vtéká do rovinatých plání Dyjsko-svrateckého úvalu. Znojmo leží na půl cesty mezi Brnem a Vídní, hranice s Rakouskem probíhá už 8 km od města.  Toulal jsem se touto Jihomoravskou metropolí za světla i za tmy, s chutí vína na patře a bylo mi tu moc dobře :o)

Šobes je jedna z nejstarších a nejznámějších viničních tratí v České republice. Nachází se v lokalitě Devět mlýnů uprostřed Národního parku Podyjí, v katastru vinařské obce Podmolí ve znojemské vinařské podoblasti. Díky své poloze na jižním úbočí skalního ostrohu v meandru řeky Dyje má specifické mikroklima a vína z této vinice patří mezi velmi ceněná. Lokalita je řazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě. Přístupná je buď starou Římskou cestou z Podmolí, nebo snadněji z Hnanic. Já na ni sestoupil z hřebene Dyjského kaňonu po cestě starých Římanů a vinice mě přivítala stánkem a připravenou skleničkou. Bylo z toho nádherné odpoledne plné slunce a vynikajícího vína. Děkuji :o)

Při mém letním putování se náhle vyloupl z lesa. Nenápadný zarostlý v husté vegetaci jednoho z kopcovitých ostrohů nad řekou Dyjí. Rozsáhlá a dobře uchovaná zřícenina hradu plášťového typu, ležící asi 2,5 km jižně od Lukova. Její historie tady na bývalé „železné oponě“ je velmi zajímavá. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1358, jeho zakladatelem je moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr císaře Karla IV. Za následná staletí prošel hrad vlastnictvím mnoha českých, německých ale i polských pánů. Za první republiky užíval hrad Klub českých turistů, který ho zpřístupnil a zřídil zde noclehárnu s kapacitou 20 lůžek. Po roce 1948 se hrad ocitl v přísně střeženém hraničním pásmu a byl zde zakázán vstup. Místní zkazky vypráví i o tom, že se stával „odrazovým můstkem“ pro ilegální útěky přes hranice a tak se na něj hraničáři opravdu soustředili. Znovu zpřístupněn byl až v roce 1992, od roku 1995 je na koruně zdi přední části hradu dřevěný ochoz, ze kterého je nádherný výhled do okolní krajiny a údolí řeky Dyje pod hradem. Když se budete někdy toulat krajinou kolem Dyje, nenechte si Nový Hrádek ujít.

Mount Baker, nebo také Kuma Kulšan, jak zní jméno, které jí dali původní obyvatelé, konkrétně kmeny Lummijů. Je to aktivní ledovcový stratovulkán patřící mezi Kaskádové sopky v americkém státě Washington, zhruba 50 kilometrů západně od města Bellingham. Hora je nejmladší sopkou na svém sopečném poli, na kterém sopečná činnost přežívá již 1,5 milionu let. Nynější ledovcový kužel je osmdesát až sto čtyřicet tisíc let starý. Většina ostatních sopek v blízkosti vymizela působením ledovců.

Navštívil jsem krajinu kolem Mount Bakeru při své kanadské cestě na pouhý jeden den na krátkodobé visum do USA. Krajina je to magická. Z mlhy se vynořují skalnaté štíty. Z ledových polí táhne chlad a boty mám za chvíli promočené, ale zima mi není. Hřejí mě úchvatné pohledy na nedotčenou horskou přírodu, klid a majestátnost.

Vancouver je přístavní město v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Je největší metropolitní centrum v západní Kanadě a třetí největší v celé Kanadě. Nese jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, jenž zde prováděl průzkum v roce 1792. Město v 60. letech 19. století založili přistěhovalci. Rychlým tempem se z malé osady stalo velkoměsto. Vancouverský přístav vykazuje největší objem přepravy v celé Severní Americe. Po Hollywoodu a New Yorku je Vancouver třetím největším centrem filmové produkce v Severní Americe, občas je označovaný jako Hollywood severu.

Pobyl jsem ve Vancouveru 10 dní. Toulal se ulicemi, prolézal stinné parky, čichal slanou vůni pacifického oceánu a mhouřil oči do kanadského slunce. Vancouver mě svou atmosférou a náladou zcela pohltil. A úplně nejvíc mě oslovili místní obyvatelé. Oni se totiž "rozsvěcují" :o) Tohle jsem nikde jinde ve světě, a v Evropě už vůbec ne, v takové míře nezažil. Vyjdete na ulici a první člověk, kterého míjíte se na vás usměje a pozdraví. Když nastupujete do trolejbusu, řidič se usměje a zeptá se, jak se máte. Ve Starbucks si kupujete kávu a prodavač se vás zeptá na jméno (aby ho mohl napsat na váš kelímek) a přitom se zeptá, odkud jste a jestli se vám v Kanadě líbí. Lidi jsou tady prostě uvolnění a usměvaví. A je to nakažlivé. I když jdete městem a myslíte na něco smutného, dlouho to nevydrží, protože první člověk, kterého potkáte se rozsvítí a smutek zažene. Prostě jen tím, že projde kolem a podívá se vám do očí.

Skalnaté hory (česky označované též Skalisté hory, anglicky Rocky Mountains, též Rockies) je pohoří na západě Severní Ameriky, které tvoří východní část horského systému Kordiller. Pohoří se rozkládá v délce 4 830 km od severoseverozápadu k jihojihovýchodu. V kanadské části zasahuje na území států Britská Columbie a Alberta a její nejvyšší horou je zde Mount Robson (3 959 m). Zdejším největším národním parkem je park Jasper zabírající více než 10 tisíc km². Nejstarším zas park Banff zaujímající rozlohu 6 640 km² , 120km od Calgary a byl založen roku 1885.

Z Vancouveru je to autem do Jasperu skoro celý den, ale když máte před sebou možnost strávit ve Skalistých horách 5 dní, stojí ta cesta určitě za to. Splnil jsem si jeden ze svých dětských snů. Toulal se kanadskou divočinou. Díval se do plamenů večerního ohně a za zády mi šuměla ledovcová řeka. Stál na vrcholcích, o kterých jsem dříve jen četl v dobrodružných románech. Představoval si, že hned támhle za tím stromem se náhle vynoří lovec kožešin v družném hovoru s pestře oděným indiánem. Třásli se mi ruce, když jsem ze třiceti metrů fotografoval grizzlyho, co svačil maliny. Číhal u horské říčky na losa, který nakonec nepřišel. Překřikoval se s kanadskou poštolkou, která se čepýřila na vrcholku mohutného smrku. Povečeřel bizoní steak v kanadské rodině v Calgary. Marně vyhlížel bájnou příšeru Ogopogo u jezera Okanagan. Těch vjemů bylo za těch pár dní tolik, že ještě dnes tak úplně „nevěřím“ tomu, že jsem to skutečně zažil.

Chtěl bych ještě touto cestou poděkovat svým dvěma průvodkyním. České kamarádce Katce a kanadské kamarádce Claire. Díky! Thank you! :o)

Vancouver Aquarium Marine Science Centre je největším akváriu v Kanadě. Nachází se ve Vancouveru uprostřed Stanleyho parku. Je zde několik pavilónů, které jsou tematicky zaměřeny a i venkovní bazény pro představení větších živočichů. Už jsem v životě pár podobných akvárií navštívil, ale tomu zdejšímu se zatím nic nevyrovnalo. Fascinovaně jsem studoval pohyby obřích medúz. Takřka nedýchal při přízračných pohybech tajemných běluh. Z očí do očí si hleděl se staletou obří želvou. Nechával se zkrátka pohltit podvodním světem, který je skoro pestřejší a barevnější, než ten suchozemský …

Banát. Poklidná krajina na jižním okraji Rumunska, kterou obeplouvá mohutný tok Dunaje. Jsou tu vysoké kopce porostlé většinou bukovými lesy i hluboká údolíčka vymletá nesčetnými potůčky a říčkami. Rozlehlé pastviny i velké plochy obdělaných políček. A tady, tisíc kilometrů od rodných Čech, se vám náhle stane, že přijdete do vesnice a usměvavá vesnická panímáma vám řekne : „Dobrý den, odkudpak jdete?“ Ano je to tak, tady na jihu Rumunska je několik vesnic, kde se domluvíte česky.

Jezdím do Banátu už mnoho let. Za českými krajany, za přírodou a zážitky, které nikde jinde nenajdete a neprožijete. Ten kraj mi přirostl k srdci. Vím, že jsem tam letos v červnu nebyl určitě naposledy a s největší pravděpodobností se tam vydám hned příští rok ve stejnou dobu :o) .....zaujaly vás obrázky a chtěli byste to vidět na vlastní oči? Není problém, stačí se přidat!

Kousek od Jindřichova Hradce u vesničky Borovany leží zoologická zahrada Dvorec. Není tak "luxusní" jako mnohé městské zooparky, ale na poměrně malém pozemku je možné vidět mnoho nádherných exotických zvířat. K některým se dostanete až " na pohlazení". Naprosto mi učaroval místní velbloud, kterého jsem drbal snad čtvrt hodiny :o) Pokud budete putovat krajinou České Sibiře nenechte si Zoo Dvorec ujít. Stojí určitě za návštěvu! (http://www.zoodvorec.cz/)

Pod nohama křupe sníh, dech se mění v páru a dlaně jen nerady opouští teplo rukavic, aby se chopily fotoaparátu. Jezdím do Krušných hor o jarních prázdninách už několik let. Obcházím známá místa a pokaždé najdu něco nového, protože zima umí čarovat. Tu něco zaoblí, tu zas přiostří ...ale nikdy ne úplně stejně. Je to vždy velké dobrodružství :o)