Aktuálně - cesty

Krajina na pomezí Moravy a Slovenska. Vysoké kopce, hluboké lesy i pastviny. Stinná údolí i dech beroucí výhledy daleko do kraje. Boty ukrajují kilometry a batoh těžkne, ale to nevadí, vždyť proto jsem tady. S partou kamarádů na každoročním velkém týdenním vandru. A jak jinak - s fotoaparátem na krku :o)

Jak Dole tak i Nahoře.

Začínám Dole, uprostřed temnoty. Hoří tu svíce a je tu ticho. Mihotavé světlo se odráží od gotické klenby a od …kostí. Je jich tu spousty. Tisíce. Ale necítím strach ani bázeň. Vnímám klid a vyrovnanost. Smíření. Se Smrtí i s Životem.

S budováním hřbitovní kaple Všech svatých v Sedleci u Kutné Hory se začalo na počátku 14. století. Dvouvěžová hřbitovní kaple s kostnicí měla dvě podlaží. Nahoře se nacházela kaple a ve spodním patře kostnice. V roce 1421 byla stavba zasažena ničivým požárem založeným husity. Po zrušení hřbitova na konci 15. století byly exhumované kosti uloženy vně i uvnitř podzemní kaple, kde je poloslepý sedlecký mnich v roce 1511 seskládal do velkých pyramid a v roce 1710  Jan Blažej Santini – Aichel v duchu barokní gotiky navrhl z kostí i ostatní výzdobu.

Kráčím vzhůru. Po kamenných schodech. Po té těžší části Cesty. Zdola Nahoru. Od Temnoty ke Světlu. Zakláním hlavu a ztrácím dech z té výšky nad sebou, která se proplétá mezi gotickými tiárami ohromné stavby až k nekonečné hvězdné obloze nad ní. Strašidelné chrliče střeží mystérium stavitelů katedrál. Temnota mizí, přichází světlo. Po noci den. A stále dokola. V Kruhu. Hledím do úchvatné klenby a usmívám se. Všechno je, jak být má.

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel v Kutné Hoře, jehož stavba započala roku 1388. Z architektonického hlediska se jedná o pětilodní gotickou katedrálu. Důvod jeho výstavby je zcela unikátní. Nebyl totiž vystavěn na popud některé církevní instituce, nýbrž byl od počátku zamýšlen jako veliká reprezentativní stavba iniciovaná bohatými kutnohorskými měšťany. Podle kanonického práva měl původně status pouhé kaple. Architektonicky ovšem směle konkuroval pražské katedrále. Vyjadřuje dobové napětí mezi Prahou a Kutnou Horou a také mezi Kutnou Horou a sedleckým klášterem, na jehož pozemku bylo město vybudováno a jehož vlivu, ač bylo městem královským, podléhalo. Proto byl kostel také vybudován za městskými hradbami na pozemku pražské kapituly. Od roku 1995 je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Banát. Poklidná krajina na jižním okraji Rumunska, kterou obeplouvá mohutný tok Dunaje. Jsou tu vysoké kopce porostlé většinou bukovými lesy i hluboká údolíčka vymletá nesčetnými potůčky a říčkami. Rozlehlé pastviny i velké plochy obdělaných políček. A tady, tisíc kilometrů od rodných Čech, se vám náhle stane, že přijdete do vesnice a usměvavá vesnická panímáma vám řekne : „Dobrý den, odkudpak jdete?“ Ano je to tak, tady na jihu Rumunska je několik vesnic, kde se domluvíte česky.

Jezdím do Banátu už několik let. Za českými krajany, za přírodou a zážitky, které nikde jinde nenajdete a neprožijete. Ten kraj mi přirostl k srdci. Vím, že jsem tam letos v květnu nebyl určitě naposledy a s největší pravděpodobností se tam vydám hned příští rok ve stejnou dobu :o) .....zaujaly vás obrázky a chtěli byste to vidět na vlastní oči? Není problém, stačí se přidat!

Herkulovy lázně (rumunsky Băile Herculane), je rumunské město v župě Cara-Severin. Je známo především starobylými římskými lázněmi. Dostalo své jméno podle legendy, jež praví, že Herkules si vyléčil rány, které mu způsobila Hydra, koupelí v místních pramenech.  První lázně zde zřídily římské legie, které obsadily starodávnou Dacii. Ad Aquas Herculi Sacras nebo-li Svatá voda Herkulova léčila nejen vojáky, ale také římské úředníky a aristokraty. Pozdější nadvláda Turků a Rakušanů památky na toto období sice překryla jinými stavbami, ovšem dodnes se například v hotelu Roman můžete vykoupat v bazénku, který je dva tisíce let starý. Při vykopávkách se v okolí našlo i šest Herkulových soch. Bronzová kopie jedné z nich dodnes zdobí historické náměstí obklopené chátrajícími lázeňskými paláci. Největší rozkvět zažily lázně v dobách habsburského mocnářství. Kousek od města byla dokonce jedna ze zastávek slavného Orient expresu (nádraží je přímo u důležité silnice E70, která spojuje západ země s Bukureští). Po rozpadu monarchie však začaly lázně upadat a komunistická éra jejich osud téměř zpečetila.

Při procházce lázeňským údolím mi okamžitě přichází na mysl osud chátrajících lázní Kyselka u nás doma. Stav budov je velice podobný, i když tady v Rumunsku je občas vidět snaha o záchranu po štítkem dotací EU. Určitě jsem tu nebyl naposledy, takže osud téhle památky budu i nadále sledovat.

Hagia Sofia čili chrám Boží Moudrosti je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu. V roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě.

Skoro nedýchám. Pomalu se proplétám davem, který ale téměř nevnímám. Pod nohama cítím staletou dlažbu a nad hlavou nesmírný prostor ohromného dómu. Pocit křídel se střídá s tíží, která tlačí k zemi. Ve vzduchu je napětí, které zároveň uvolňuje i poutá. Nikdy jsem na svých cestách tak silně necítil osobnost a sílu nějaké stavby. Automaticky zaostřuji a mačkám spoušť fotoaparátu. Brní mě konečky prstů. Přemýšlím nad historií a začínám rozumět té věčné tahanici různých ideologií o kontrolu nad tímhle místem. Je dobře, že z Hagii Sofii udělal Atatürk muzeum. Takhle „silná“ stavba by neměla sloužit jen jedné víře.

Istanbul mi trochu připomíná bájný Babylon. Směsice jazyků, kultur, náboženství, ras ... Když se na chvíli zastavíte a začnete to cíleně vnímat, přechází z toho zrak a motá se hlava :o) Procházím ulicemi, vstupuji do chrámů, plavím se po Bosporu, piji čaj v tavernách, zasněně hledím do poledního slunce i do půlnoční oblohy. A všude potkávám lidi. Fascinují mě. Snažím se je pozorovat, ale nezírat. Já jsem tu na návštěvě, oni doma, musím tedy opatrně. A vždycky předtím než zmáčknu spoušť u fotoaparátu, hledám oční kontakt a "svolení" jestli mohu. Většinou je mi odpovědí úsměv a kývnutí. A nebo se přede mnou odehrává scéna, kdy na "žádost" není čas. Rychle zdvihnu objektiv a "vystřelím". Cítím se pak tak trochu jako zloděj okamžiku, ale snad mi to ti lidé odpustí :o) .....Alejkum Salam lide Istanbulský!

Istanbul... Konstantinopol... Cařihrad... Byzantion. Málokteré město na světě prošlo za svoji historii takovými proměnami jako tato křižovatka kultur na hranici Evropy a Asie. Oba kontinenty spojuje a zároveň rozděluje úžina Bospor. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka průlivu činí 118 metrů a dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první Argonauti hledající zlaté rouno.

Toulám se tímhle tajemným městem a nasávám atmosféru. Úzké uličky, rušné bazary, velkolepé chrámy. Vůně kadidla, moře a pečeného kebabu. Z minaretů zní volání muezínů k modlitbám, z bazarů zas křik trhovců vychvalujících své zboží. Město je neuvěřitelně živé. Hýří barvami, zvuky a vůněmi. ...a hlavně velmi silným Geniem Loci, starobylým duchem tohoto místa. Tepe. Pulzuje. A když se člověk zaposlouchá, uslyší jak vypravuje. O válkách a krvi, o moudrosti a velkoleposti, ale v současné době hlavně o toleranci a porozumění mezi lidmi různých vyznání i ras, kteří v Istanbulu žijí. Díky za to vyprávění .....Salam Alejkum.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je barokní kostel z první třetiny 18. století, stojící nad vsí Neratov v Orlických horách. Na konci druhé světové války vyhořel, když Rudá armáda zkoušela, jestli ho její děla dokáží „přestřelit“…nedokázala. Jeho torzo poté chátralo. Po roce 2000 byl však velmi zajímavě rekonstruován a osazen částečně prosklenou střechou. Když někdy pojedete kolem, určitě si návštěvu Neratovského kostela nenechte ujít. Stojí za to nejen ojedinělou formou opravy střechy, ale především velmi zvláštní atmosférou.

Skoro nedýchám. Pod nohama kamenná dlažba a nad hlavou velký osvětlený prostor. Na chvíli zavřu oči, aby se mi nezamotala hlava. Navštívil jsem toto místo už několikrát a pokaždé mě překvapí svou silou. Přemýšlím, zda na mě někdy nějaká jiná stavba v naší zemi takto působila. Snad jen Svatovítská katedrála, ale tam mě to pokaždé v pokoře přimáčkne k zemi. Tady cítím také pokoru, ale dává mi skoro křídla a odnáší mě až do vrcholku kupole s jazykem Svatého Jana. Santini byl génius! …Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO, a myslím, že plným právem. Jestli jste tam ještě nikdy nebyli, určitě to napravte! :o)

Mohutný středověký hrad v oblasti zvané Česká Kanada. Kráčím po staleté dlažbě a když zavřu oči, slyším řinčení brnění a šustot gotických šatů. Dotýkám se opracovaného kamene. Mluví na mě jazykem dávnověku, kdy se stateční rytíři utkávali na kolbištích a bojovali o přízeň ctnostných dam. Vím, trochu romantická vidina, ale mně se líbí :o). V každém případě je Genius loci tohoto místa silný a nadčasový. Snad se mi něco z něj podařilo zachytit čočkou fotoaparátu.