Aktuálně - cesty

Nad kopce se vyhouplo slunce. Odrazilo se od hladiny Dunaje a začalo vysoušet ranní rosu na stéblech trávy. Na křižovatce polních cest stojí kamenný kříž a na něm železný Kristus. Přes rameno kříže je přehozený svazek suché kukuřice. Po cestě plné výmolů se od Svaté Heleny kodrcá do vršku žebřiňák tažený statnou kobylou. Na kozlíku sedí pán v černých kalhotách a bílé košili. Starý plstěný klobouk mu stíní oči před vycházejícím sluncem. Za ním sedí žena a rukou přidržuje zemědělské nářadí, aby nespadlo pod nohy mladého hříběte, které skotačivě běží za vozem. Je všední den. Jedou na pole.

Tak to je Banát. Poklidná krajina na jižním okraji Rumunska, kterou obeplouvá mohutný tok Dunaje. Jsou tu vysoké kopce porostlé většinou bukovými lesy i hluboká údolíčka vymletá nesčetnými potůčky a říčkami. Rozlehlé pastviny i velké plochy obdělaných políček. A tady, tisíc kilometrů od rodných Čech, se vám náhle stane, že přijdete do vesnice a usměvavá vesnická panímáma vám řekne : „Dobrý den, odkudpak jdete ?“ Ano je to tak, tady na jihu Rumunska je několik vesnic, kde se domluvíte česky.

Jezdím do Banátu už několik let. Za českými krajany, za přírodou a zážitky, které nikde jinde nenajdete a neprožijete. Ten kraj mi přirostl k srdci. Vím, že jsem tam letos v květnu nebyl určitě naposledy :o)

Na pláních fičí vítr a po lesních cestách se ještě rozprostírá mokrý sníh. Slunce už ale neúprosně rozpouští ledové krystalky. Všude to bublá a zurčí. Stovky malých potůčků se vlévá do Divoké Orlice. Ptáci staví hnízda a přitom zpívají jako o život. Lány rozkvetlých bledulí a orsejů. Chuť mladého medvědího česneku na jazyku. To je Jaro na horách, zvaných Orlické :o)

Stojí asi 80 km od Londýna. Jeho stavba se prý datuje dva tisíce let před naším letopočtem. Když jsem se ocitl v jeho blízkosti, skoro jsem nedýchal. Splnil se mi dětský sen. Pomalu ho obcházím. Nevnímám komerční ruch kolem. Jsem jenom já a Kruh. Cítím ho. Není to moc silné, ale je "to tam". Škoda, že se nesmím dotknout. :o) Tak zvedám k oku fotoaparát a snažím se zachytit alespoň něco z té kamenné krásy. Přilétla stříbrooká kavka a prohlíží si mě. Moudře kývne, abych už šel. Poslechnu. Třeba to byl čaroděj Merlin :o)

Město nad řekou Temží. Moderní architektura i starobylé paláce. Hlučné ulice i tiché parky. Pod zemí hučí metro a nahoře se hemží modré taxíky, červené patrové autobusy, ale i kočáry tažené koňmi. Lidé všech barev i charakterů. To je Londýn. Strávil jsem v něm 6 dní a bylo to úžasné. Fotoaparát nezahálel :o)

Jeden z posledních víkendů babího léta. Noční mrazíky, ranní chlad, ale přes den se sluníčko snaží dokázat, že zima je ještě daleko. Vládu nad krajinou převzal Podzim. Záplava zlatého listí. Modrá obloha. Kmeny stromů, zelené lišejníkem. Mám rád barvy podzimu. Objektiv jen stěží zachytí to, co hladí oči. To ale neznamená, že se o to nemůže pokusit. A příroda podzimní Vysočiny v okolí Vírské přehrady je k tomu jako stvořená.

Týden u Máchova jezera. Rákosí šumí. Na hladině se odráží slunce (i když letos ho moc není). Nad hlavou skřípou a voní borovice a pod nohama vrže žlutý písek. Jezdil jsem sem už jako malý kluk a moc rád se vracím.

Kousek od Chomutova je městečko Jirkov. V kopcích nad ním je osada Svahová. A pár set metrů od ní jsou malé vodopády na potoce Lužce. Je to úžasné místo. Plné klidu a energie. Navštívil jsem ho už několikrát a pokaždé mě dokonale dobije. Sedím na plochém kameni. Poslouchám zurčení vody. Očima se proplétám proudnicemi miniaturního veletoku. Toulám se myšlenkami. Ale přecijen mi to nedá. Zvednu fotoaparát a mačkám spoušť, abych se s vámi o ten zážitek aspoň trochu podělil :o).

Návštěva Zooparku v Chomutově. Krásné počasí. Zviřátka se vyhřívají a já...fotím :o)

Italské město na pobřeží Středozemního moře. Křik racků a hukot vaporet. Tajemnost uzounkých kanálů i velkolepost kanálu Grande. Slaná vůně moře a rybích trhů. Omšelé staré domy i bělostné paláce a kostely. Genius loci tohoto města je nezaměnitelný. Přiznám se, že jsem mu propadl už při jeho první návštěvě před mnoha lety. Když jsem se do Benátek letos vydal podruhé, měl jsem pocit, že mě město vítá jako starého známého. Proplétal jsem se s fotoaparátem jeho uličkami, přecházel mosty, nakláněl se nad vodní hladinu i zvedal hlavu k věžím. Vnímal jsem energii toho města a bylo mi moc dobře. Zkuste to také :o) Opravdu to stojí za to.

Nedělní ráno. Všude je ticho a klid. Sníh chrupe pod nohama. Zažil jsem tohle místo už ve všech ročních dobách. Celkem všední rybník na okraji zámeckého parku v Kolešovicích na Rakovnicku. Ale i všední místa mají své kouzlo. Mnohdy jen pro ty, co na nich něco prožili, ale když se kolem sebe rozhlédnete, najdete to své "kouzlo" kdekoliv. Přeji všem hezkou zimu ...plnou kouzel. :o)