Aktuálně - ze života

Již několik let jezdím, vždy v prosinci, s partou přátel na Moravu "do sklípku". Každý rok je to v něčem jiné. Nemyslím víno, to je pokaždé skvělé a chutné. Ale krajina se vždy chová jinak. Letos byla pod prvním sněhem a byla úchvatná. Toulám se mezi vinicemi u Bořetic pod Kraví horou a pod nohama křupe zmrzlý sníh a led. Od úst jde pára, ale sklenka vína zahřeje i na cestě :o)

Podzimní toulky Kokořínskem. Jezdím do těchto končin už mnoho let. První vandry, spaní pod převisy nebo v jeskyních, večerní ohně a spousta kamarádů. Krásné vzpomínky. Prastaré i nedávné. Hladím očima ta místa a je mi dobře.

Podzimní víkend plný slunce babího léta v podhůří Jizerských hor. Barevné hřebeny bukových lesů. Bublající potoky, strmě padající v nádherných vodopádech. Úžasné výhledy z vrcholků skal. Slunce, proplétající se skrze větve stromů a barvící závěje listí do všech odstínů zlaté. To jsou chvíle, kdy duše fotografa jásá a přede ...vlastně ...nejen fotografa :o)

Jdu podél potoka. Nohy se mi po lýtka boří do sněhu. Slunce se ostře odráží od sněhových polštářů, které jen občas přerušují stopy zvířat. O kus výš je cesta. Tam se ke zvířecím otiskům přidávají ty lidské. Mrzne a odpolední světlo žloutne. Mhouřím oči. Křehnou mi prsty. Rukavice mám v kapse, ale copak si je mohu nasadit? Co když hned za dalším stromem bude něco, co budu chtít otisknout v čase sklem fotoaparátu? A tak na prsty jen dýchnu a promnu dlaně. Otisky zvířat i lidí ve sněhu za pár dní zmizí. Ty moje snad vydrží o něco déle :o)

Pod nohama křupe sníh, dech se mění v páru a dlaně jen nerady opouští teplo rukavic, aby se chopily fotoaparátu. Jezdím do Krušných hor o jarních prázdninách už několik let. Obcházím známá místa a pokaždé najdu něco nového, protože zima umí čarovat. Tu něco zaoblí, tu zas přiostří ...ale nikdy ne úplně stejně. Je to vždy velké dobrodružství :o)

...slunce zapadá. Oblohu křižují stopy letadel. Modrá střídá žlutou a oranžovou. Ještě chvíli porážejí temnotu noci, která se ale nevyhnutelně blíží. Do té záře vstupuje ženská postava. Je v tom cosi magického. Silueta ženy na zářícím nebi, které patří zapadajícímu slunci.

Prosba dlouholeté kamarádky.

"Udělej mi, prosím, pár fotek.."

"Jistě, moc rád.." :o)

Jak Dole tak i Nahoře.

Začínám Dole, uprostřed temnoty. Hoří tu svíce a je tu ticho. Mihotavé světlo se odráží od gotické klenby a od …kostí. Je jich tu spousty. Tisíce. Ale necítím strach ani bázeň. Vnímám klid a vyrovnanost. Smíření. Se Smrtí i s Životem.

S budováním hřbitovní kaple Všech svatých v Sedleci u Kutné Hory se začalo na počátku 14. století. Dvouvěžová hřbitovní kaple s kostnicí měla dvě podlaží. Nahoře se nacházela kaple a ve spodním patře kostnice. V roce 1421 byla stavba zasažena ničivým požárem založeným husity. Po zrušení hřbitova na konci 15. století byly exhumované kosti uloženy vně i uvnitř podzemní kaple, kde je poloslepý sedlecký mnich v roce 1511 seskládal do velkých pyramid a v roce 1710  Jan Blažej Santini – Aichel v duchu barokní gotiky navrhl z kostí i ostatní výzdobu.

Kráčím vzhůru. Po kamenných schodech. Po té těžší části Cesty. Zdola Nahoru. Od Temnoty ke Světlu. Zakláním hlavu a ztrácím dech z té výšky nad sebou, která se proplétá mezi gotickými tiárami ohromné stavby až k nekonečné hvězdné obloze nad ní. Strašidelné chrliče střeží mystérium stavitelů katedrál. Temnota mizí, přichází světlo. Po noci den. A stále dokola. V Kruhu. Hledím do úchvatné klenby a usmívám se. Všechno je, jak být má.

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel v Kutné Hoře, jehož stavba započala roku 1388. Z architektonického hlediska se jedná o pětilodní gotickou katedrálu. Důvod jeho výstavby je zcela unikátní. Nebyl totiž vystavěn na popud některé církevní instituce, nýbrž byl od počátku zamýšlen jako veliká reprezentativní stavba iniciovaná bohatými kutnohorskými měšťany. Podle kanonického práva měl původně status pouhé kaple. Architektonicky ovšem směle konkuroval pražské katedrále. Vyjadřuje dobové napětí mezi Prahou a Kutnou Horou a také mezi Kutnou Horou a sedleckým klášterem, na jehož pozemku bylo město vybudováno a jehož vlivu, ač bylo městem královským, podléhalo. Proto byl kostel také vybudován za městskými hradbami na pozemku pražské kapituly. Od roku 1995 je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Hagia Sofia čili chrám Boží Moudrosti je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlo patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu. V roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě.

Skoro nedýchám. Pomalu se proplétám davem, který ale téměř nevnímám. Pod nohama cítím staletou dlažbu a nad hlavou nesmírný prostor ohromného dómu. Pocit křídel se střídá s tíží, která tlačí k zemi. Ve vzduchu je napětí, které zároveň uvolňuje i poutá. Nikdy jsem na svých cestách tak silně necítil osobnost a sílu nějaké stavby. Automaticky zaostřuji a mačkám spoušť fotoaparátu. Brní mě konečky prstů. Přemýšlím nad historií a začínám rozumět té věčné tahanici různých ideologií o kontrolu nad tímhle místem. Je dobře, že z Hagii Sofii udělal Atatürk muzeum. Takhle „silná“ stavba by neměla sloužit jen jedné víře.

Istanbul mi trochu připomíná bájný Babylon. Směsice jazyků, kultur, náboženství, ras ... Když se na chvíli zastavíte a začnete to cíleně vnímat, přechází z toho zrak a motá se hlava :o) Procházím ulicemi, vstupuji do chrámů, plavím se po Bosporu, piji čaj v tavernách, zasněně hledím do poledního slunce i do půlnoční oblohy. A všude potkávám lidi. Fascinují mě. Snažím se je pozorovat, ale nezírat. Já jsem tu na návštěvě, oni doma, musím tedy opatrně. A vždycky předtím než zmáčknu spoušť u fotoaparátu, hledám oční kontakt a "svolení" jestli mohu. Většinou je mi odpovědí úsměv a kývnutí. A nebo se přede mnou odehrává scéna, kdy na "žádost" není čas. Rychle zdvihnu objektiv a "vystřelím". Cítím se pak tak trochu jako zloděj okamžiku, ale snad mi to ti lidé odpustí :o) .....Alejkum Salam lide Istanbulský!

Letošní zima je opět taková zvláštní. Tedy, zvláštní oproti "klasické" zimě Ladovské. Kráčím mlžným lesem. Ve vzduchu je cítit opravdu silnou vlhkost. Sráží se mi na obličeji v malinkých kapičkách. Pod nohama křupe slabý poprašek právě zmrzlého sněhu, který ale zase rychle taje, protože je nad nulou. Je tu ticho a klid. A přece, odněkud z dálky, je slyšet slabé trylkování nějakého zmateného opeřence.

Lednový Český les pod zříceninou hradu Přimda. :o)